TO Ztracený klíč Kasejovice 2017

TO Ztracený klíč Kasejovice a přátelé
tábor 2017 - aneb mnoho drobných zádrhelů
MISSION GREEN SHADOW

Tábor byl koncipován jako vojenský výsadek s výcvikem. Úkolem bylo naučit děcka co nejvíc z různých dovedností důležitých k přežití v přírodě – použití mapy, orientace v terénu, maskování, první pomoc, vaření a ještě mnoho dalšího.
Tentokrát tábor neprovázela žádná legenda. Byl pouze stanoven konkrétní úkol - NAJÍT NĚJAKOU STOPU PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE. Svým způsobem to byl úkol naprosto iluzorní a jen jsem doufala, že se něco najde. Třeba německé „psí známky“, kráter po bombě nebo pozůstatek bunkru. To se dá tady po okolí při troše štěstí objevit.

Tábor odstartoval „POVOLÁVACÍ ROZKAZ“

                                                

Vedení: Mudrc - jako vrchní velitel, Grešla - šedá eminence, Mišule - výkonná jednotka
Občasné vedení Zdeněk, Krtek, Čuďo
Skupiny Smíša, Akvíla, Veverka Aťépa, Halk, Agens Kačenka - volný hráč
Další účastníci, kteří nám pomohli s realizací
Milča – úžasný zásobovač, kamarádi z Brumenda, Pepík, pan Švagr a Honza

První zádrhele se objevily už před táborem. Špagetka - nováček, který měl být s námi poprvé venku, chytla chřipku a vypadla ze hry. Tím rozhodila vyváženost skupinek.
Dalším zádrhelem bylo štěně, které mi zůstalo, a já ho musela vzít s sebou na tábor. Naštěstí se ukázalo, že jediný problém, který to opravdu přineslo, byly překousané šňůrky u většiny stanů. Charlie byl jedním z nejvzornějších členů tábora - poslouchal, neodmlouval a nevymýšlel blbiny.
Dalším zpestřením před začátkem tábora bylo rozbité auto, kterým měl přijet zbytek vedení - Mudrc a Mišule a jeden člen - Aťépa. To se stalo ve čtvrtek. Nakonec si technika dala říct a oni dorazili „už v sobotu ráno“ . Věci na tábor mi preventivně odvezla Milča, která se o nás potom po celý tábor úžasně starala jako zásobovač. Bez ní by byl běžný chod tábora o hodně náročnější.
Jako tečku za počátečními nepříjemnostmi jsme brali přepravou popraskané barely na vodu. Ale ještě to nebyl konec - páteční noc přinesla pořádnou průtrž a bouřku, ale stany to naštěstí přežily bez úhony a děcka taky.
Se stavbou tábora nám pomohli Zdeněk, Krtek a taky malý Zdeněček.

Druhý den začalo něco jako výcvik. Rozcvička byla jasná každý den – DŘEVO. Ale za odmlouvání, nesplnění úkolů a jiné drobnosti byly dřepy a kliky, takže si v průběhu celého tábora mnozí pořádně zacvičili. Občas byl některý prohřešek v rámci vojenských pravidel označen za „společnou kolektivní vinu“ a cvičili všichni. Chudák provinilec - ten si to pak od ostatních užil.
Všichni až na Kačenku se morseovku a použití jednoho šifrovacího klíče. Jako další úkol byla práce s buzolou a mapou. Po x-tém zopakování si dokázali zapamatovat, co je to azimut, jak zorientovat mapu a jak najít na mapě, kde zrovna jsou (občas k tomu byla potřeba i velmi rozsáhlá nápověda, než se chytli). V průběhu celého tábora určovali listy stromů a keřů - no to byly občas odpovědi.

V pondělí jsme se od majitele rybníka, kde jsme se všichni koupali, dozvěděli o dalším zádrhelu - v rybníku, měl proti pytlákům nastražený ostnatý drát. Naštěstí se nikomu nic nestalo.

Úterý bylo věnováno všeobecné fyzické kondici, šipkám a střelbě ze vzduchovky. Fyzičku si vyzkoušeli při rádoby vojenském výcviku - čekalo je plížení, a spousta dalších „milých úkolů“ - to vše za patřičného hulákání povelů jak na cvičáku. Vydrželi všichni bez problémů. Střelba a šipky byly na programu pochopitelně dřív, než začaly tyhle radovánky, a průběžně nás potom provázely až do konce tábora. Večer jsme se raději jeli vysprchovat, tak jako loni, k Honzovi do Nezdřeva.

Na středu bylo naplánované „přežití“ - bohužel díky suchu poněkud upravené. Jako první bylo vaření. Normálně to probíhá tak, že si v táboře skupiny naberou potraviny, odejdou do lesa, vyberou si správné místo na rozdělání ohně a uvaří oběd. Tu první část jsme museli vypustit, aby nebyl průšvih. Vařilo se na táborovém ohništi.
Příprava oběda byla super - předvedli nejen šikovnost, fantazii ale i dost překvapivou rychlost. Vyhrála skupina Aťépy s bramborovými plackami (komplet příprava, nikoliv z pytlíku) a masem na divokém koření a medu. Druhá byla skupina Smíši s těstovinami a masem na medu a mateřídoušce obarvené kurkumou. Mišule a Kačenka vytvořily samostatnou skupinku, kde měla Kačka ukázat, jak je zručná. Nestačili jsme koukat, jak si šikovně a rychle poradila s cibulí a masem. Ani jejich šťouchané brambory s lehkou velmi dobře okořeněnou omáčkou nebyly marné. Tábornické čaje měly všechny skupiny výborné. No prostě úžasné hody. Dala bych se od nich klidně živit častěji.
Po obědě měli v rámci skupinek za úkol zamaskovat se ve vytyčeném prostoru. Podmínka byla, aby nebyli vidět, ale přitom museli mít přehled, co se děje na cestě. S maskováním s námi parádně vyběhli. Nenašli jsme nikoho a oni přesně věděli, co jsme nesli a co jsme si povídali. Klobouk dolů.
Potom byla na programu stavba maskovaného přístřešku. Realizace byla pro ně obtížná, protože k tomu nedostali žádnou instruktáž. Čekali jsme, jak si poradí. Přístřešek Smíši a její skupiny byl poznamenaný tím, že to dělali poprvé v životě. Proti nepřízni počasí by jim nepomohl, ale snaha se cenila. Aťépa měla, díky různým táborům, kterými prošla, výhodu. Přístřešek byl na dobrém místě, dobře maskovaný a účelný. Bohužel Halk místo práce šel šmírovat protihráče a tak to nestihli dokončit. Po večeři dostali rozkaz zabalit si věci na spaní a přemístit se do přístřešků na noc. Jé - to bylo řečí.
Kačenka by se možná dala přemluvit k nocování venku. Ale nám stačilo, že spala sama ve stanu - na šestiletého cvrčka i tak dobrý výkon, ne?

Přišel čtvrtek a s ním zádrhel největší. Na základě neustálých stížností místních lidí (všichni měli totiž starost, že zapálíme lesíky kolem) mě zavolal pan starosta Houlík z Oselec. Pro všeobecný klid jsem navrhla, že se někam uklidíme. Pan starosta se zachoval úžasně. Když pochopil, že nevím, kam jít, doporučil nám tábořiště u rybníka Pihovatý. Tím nám zachránil zbytek tábora.

Najednou to bylo jako v M.A.S.H.
STĚHUJEME S E !!!!! RYCHLE BALIT!!!!!

Po vyhlášení rozkazu o přesunu byl tábor cca za 2 hodiny komplet zlikvidovaný - na místě po nás zbyla jen udupaná tráva a kdo by přímo nehledal, tak by ohniště nenašel. Jen v okolních remízcích přibyla spousta dřeva. Děcka před tím totiž natahala dřevo na velký večerní oheň (velký pouze co do významu). Zachránili jsme jen dřevo, co už bylo nařezané a šlo odvézt autem. Nejdéle trvalo všechno naložit a převozit. Ale za další hodinu už stály první stany na novém tábořišti.
Svým způsobem to byla taky správná součást výcviku - „rychlý přesun“ - jen ji za nás vymyslela náhoda. Byli jsme utahaní, ale zároveň šťastní, že děcka něco takového dokážou. Čuďo se na konci tábora divila, jak jsme dokázali tak rychle sbalit. Sbalit, proč ne? Horší bylo na novém tábořišti roztřídit věci. Všechno bylo všude.
Sotva jsme se stačili na novém tábořišti trochu zabydlet a udělat večeři, přišli kamarádi z Brumenda. Sedělo se u ohně a pánové hráli jak o život. Taky se chvílemi povídalo ale hlavně se zpívalo. Bylo to vlastně poprvé, co děcka zažila opravdu „OHEŇ“, takový jaký je na vandru. Bylo to pro ně něco úžasného. A všichni litovali, že už do konce tábora Brumendo nemá čas, aby zase s námi poseděli a zahráli nám i sobě pro radost.

V pátek večer měli dorazit Zdeněk, Krtek a Čuďo, ale to nebylo to nejdůležitější dění tohoto dne.
Čekalo nás totiž splnění hlavního úkolu. Krátce před začátkem našeho tábora skupina Amíků, ke které patří Zdeněk, něco zaměřila pod zemí, ale neměla čas to dotáhnout do konce. Tak mi to Zdeněk nahrál jako cílový úkol tábora - najít pomocí minolovky neznámý předmět a vyzvednout ho. A já k tomu jen doplnila zbytek - že to bude něco z druhé světové války, to bylo jen zbožné přání.
Pro děcka byl původně připravený drobný přesun jednotlivců podle mapy na určené místo předpokládaného nálezu. (Docela by mě zajímalo, kam by kdo ve skutečnosti došel.) Díky náhodě pochod odpadl, protože to místo bylo těsně u nového tábořiště.
Pepík přijel s minolovkou (detektorem kovů). Vysvětlil jim podrobně funkci detektoru prošel s nimi louku a kus lesíka. Našli pár starých hřebíků a nějaká víčka od piva. A pak to přišlo. Minolovka signalizovala něco většího. Na všech bylo znát napětí a očekávání. Po chvilce úsilí jsme vykopali starou rezavou plechovou dílenskou krabici a v ní byl polní telefon - podle děcek - „starý mobil“. Už na horní hraně víka nás zaujala tabulka na hláskování, kde byla u písmen německá jména a slova. Po otevření pouzdra telefonu se objevil samotný přístroj a na jeho desce datum 1939. Byl to trochu šok. S tím asi Zdeněk nepočítal. Kdyby jen tušil, co to bude, nedal by si ujít odkrytí něčeho takového. Dál jme už nepátrali. Poděkovali jsme Pepíkovi za pomoc a donesli telefon do tábora.
Ale na obdivování nálezu nám nezbývalo moc času. Protože nás čekal další program. Museli jsme stihnout večeři, odjezd do Kasejovic, sprchu a v devět jsme měli sraz s panem Švagrem u synagogy.
Jeho zasvěcený výklad při prohlídce muzea všechny zaujal. Je to něco jiného procházet muzeum večer při osvětlení, všechno má najednou úplně jinou atmosféru. A to nebylo všechno. Ještě byla pro nás připravená prohlídka původního bytu rabína, kde jediným osvětlení byly svíčky, co jsme nesli. Šli jsme tam po jednom. Kdo chtěl, poprosil golema o splnění svého tajného přání a mohl si vzít pro štěstí kouzelnou minci. Za to ale musel zazpívat, říct básničku nebo zaříkání. Byla to tak trochu pohádka mimo vojenský výcvik, ale bylo to příjemné a krásné odbočení.

A je tu skoro konec tábora. Se sobotním ránem začala opravdová závěrečná zkouška jednotlivců – měli předvést, co se stihli naučit za dobu tábora. Kupodivu všichni prošli, i když někteří s odřenými zády. Kdyby Kačence (předškolák) nechyběly znalosti, tak by některé jedince v klidu strčila do kapsy.
Sobota večer. Zdeněk se hodil do gala – měl na sobě komplet amíckou uniformu. Vyšel ven a zařval !!! POZOR!!! Reakce byla zajímavá. Nejdřív padla hláška: „Hele voják“, ale pak všichni ztuhli v pozoru. Dokonce i předpisově nastoupili. Zdenda všem poděkoval za nález velmi cenného telefonu a převzal si ho jako trofej pro svou jednotku. Nakonec jako nejvyšší nezávislá šarže vyhlásil výsledky soutěží jednotlivců a skupin.
Den končil u táboráku, zpívalo se a Čuďo s Aťépou k tomu hrály. Bohužel jsme byli všichni utahaní jako koťata a tak veškeré dění skončilo i bez příkazu kolem desáté.

No a v neděli ráno začalo zuřivé pakování. Pak poslední společný oběd, úklid tábořiště a ve dvě se všechno začalo rozjíždět.

Děkuji všem za prima tábor, který se dětem moc líbil.

A co ještě zbývá říct? Jen maličkost.
AHOJ – A ZASE ZA ROK!
Irena Grešla Majorová

Ráda bych touto cestou strašně moc poděkovala panu starostovi Houlíkovi. Nebýt jeho, tak jsme neměli šanci dotáhnout tábor zdárně do konce.
Pane starosto přijměte náš obrovský dík za pomoc.

TO Ztracený klíč Kasejovice
TO Ztracený klíč Kasejovice
TO Ztracený klíč Kasejovice
TO Ztracený klíč Kasejovice
TO Ztracený klíč Kasejovice
TO Ztracený klíč Kasejovice
TO Ztracený klíč Kasejovice
TO Ztracený klíč Kasejovice
TO Ztracený klíč Kasejovice
TO Ztracený klíč Kasejovice
TO Ztracený klíč Kasejovice
TO Ztracený klíč Kasejovice
TO Ztracený klíč Kasejovice
TO Ztracený klíč Kasejovice
TO Ztracený klíč Kasejovice
TO Ztracený klíč Kasejovice
TO Ztracený klíč Kasejovice
TO Ztracený klíč Kasejovice
TO Ztracený klíč Kasejovice
TO Ztracený klíč Kasejovice
TO Ztracený klíč Kasejovice
TO Ztracený klíč Kasejovice
TO Ztracený klíč Kasejovice
TO Ztracený klíč Kasejovice
TO Ztracený klíč Kasejovice
TO Ztracený klíč Kasejovice
TO Ztracený klíč Kasejovice
TO Ztracený klíč Kasejovice
TO Ztracený klíč Kasejovice
TO Ztracený klíč Kasejovice
TO Ztracený klíč Kasejovice
TO Ztracený klíč Kasejovice
TO Ztracený klíč Kasejovice
TO Ztracený klíč Kasejovice
TO Ztracený klíč Kasejovice

Autor článku: Irena Grešla Majorová

Autor fotografií: Irena Majorová

Publikováno: 27.08.2017

Aktualizováno: 23.08.2019