Památky v Řesanicích | Město Kasejovice

Památky v Řesanicích

Přehled a galerie fotografií památek v obci Řesanice.

Raně gotický kostel s románskými prvky z r.1240-1250, původně hrazený se související tvrzí, se zachovalým vstupním portálem.
Raně gotický kostel s románskými prvky z r.1240-1250, původně hrazený se související tvrzí, se zachovalým vstupním portálem.
Raně gotický kostel s románskými prvky z r.1240-1250, původně hrazený se související tvrzí, se zachovalým vstupním portálem.
Raně gotický kostel s románskými prvky z r.1240-1250, původně hrazený se související tvrzí, se zachovalým vstupním portálem.
Kaplička

Základní a statistické údaje

Administrativní vývoj: do roku 1850 součást panství Oselce, 1850–1962 samostatná obec, od 1. 1. 1964 část obce Kasejovice

Výměra katastrálního území: 526 ha

Počet domů a obyvatel:

  • 1654 – 27 domů
  • 1770 – 36 domů
  • 1840 – 52 domů, 377 obyvatel
  • 1910 – 66 domů, 367 obyvatel
  • 1950 – 75 domů, 261 obyvatel
  • k 1. 1. 2015 – 66 domů, 73 obyvatel

Historie

Ves Řesanice, do 16. století nazývaná Žasanice (původ názvu odvozován od staročeského slovesa „žásati“ – děsiti), se konstituovala asi v první polovině 13. století na místě staršího slovanského a ještě předtím pravěkého osídlení. Dokládá ho několik archeologických nálezů, z nichž nejvýznamnější představuje slovanské pohřebiště s 20 hroby z 10.–11. století v lokalitě „Na posvatech“ jižně od vsi u silnice do Nezdřeva, které bylo zkoumáno v letech 1961–1962 a při tom zde byly zjištěny i pozůstatky pozdně halštatské a raně laténské keramiky (doba železná, kolem roku 400 př. n. l.). Již roku 1930 byl východně od kostela objeven samostatný slovanský hrob z 11. století a o něco dále při cestě do Hradiště pak roku 1982 další střepy z doby železné.
První písemná zmínka o Řesanicích pochází z roku 1348, kdy je vlastnil šlechtic Karel, který tehdy vystupuje jako jeden ze svědků na privilegiích Protivy z Kasejovic pro Kasejovice. I v dalších stoletích jsou dějiny vsi spjaty především s vývojem zdejšího šlechtického statku. Nejpozději od roku 1413 ho vlastnil Přibík z Kadova, jemuž bývá přisuzováno, že při dobývání Rabí připravil o oko Jana Žižku. Přibíkovým potomkům náležely Řesanice až do roku 1534. Dalších takřka 150 let (do roku 1676) zde panoval rod Strojetických ze Strojetic. Poté se vystřídalo ještě několik majitelů, než Řesanice roku 1700 koupil Jiří Vojtěch Janovský z Janovic a připojil je k Oselcům. Součástí oseleckého velkostatku zůstaly Řesanice až do konce patrimonijního období. Vrchnost zde měla dvůr, velký ovocný sad, ovčín a cihelnu.
Když se Řesanice staly po zrušení poddanství a roboty roku 1850 samostatnou obcí, nastalo pro ně významné období rozvoje. Byla otevřena škola (1878), postavena silnice do Kasejovic (1896), založen Spořitelní a záložní spolek, čili kampelička (1910) a obecní knihovna (1921). Od roku 1909 působí v Řesanicích sbor dobrovolných hasičů. Zajímavostí je v této souvislosti, že něco jako protipožární sbor tu fungovalo již na konci 18. století. Z pověření oselecké vrchnosti zasahovali řesaničtí hasiči kupříkladu při velkém požáru Kasejovic 3. 5. 1791.
Po první světové válce měla pozitivní dopad na rozvoj obce pozemková reforma, při níž byl roku 1924 rozparcelován bývalý panský dvůr a jednotlivé díly odprodány místním zemědělcům. Ve druhé polovině dvacátých let se v okolí Řesanic prováděl průzkum možných ložisek zlata a stříbra. Roku 1937 byla obce elektrifikována a na přelomu srpna a září téhož roku se tu konaly manévry československé armády.
Období první republiky se v Řesanicích vyznačovalo čilým spolkovým a kulturním životem, na němž se podílela škola, místní osvětová komise, sbor dobrovolných hasičů a zvláště aktivně též Sdružení katolické mládeže. Ve vzájemné spolupráci se tu hrálo ochotnické divadlo, pořádaly přednášky a oslavy různých výročí.
Občané také dbali o zvelebování a údržbu veřejných prostranství. V letech 1900–1904 byla část řesanické návsi osázena kaštany, akáty, lipami a kleny, které vypěstoval ve školní zahradě zdejší dlouholetý a zasloužilý učitel Jan Pazdera. Roku 1930 došlo podobným způsobem k úpravě západní část návsi. U kostela byla roku 1934 vysázena řada třešní k poctě zesnulého Antonína Švehly, bývalého předsedy vlády, agrární strany a „otce“ pozemkové reformy.
Významné změny přineslo do života obce období socialismu. Svou činnost ukončila kampelička a roku 1964 škola. Naproti tomu byl do obce zaveden telefon a vzniklo zde JZD, od 1. 1. 1962 sloučené s družstvy v Kasejovicích, Polánce, Újezdě a Chloumku. V sedmdesátých letech se začalo orientovat především na chov skotu. V současnosti provozuje zemědělskou výrobu v obci společnost Agrochov Kasejovice-Smolivec a. s.

Památky

Spolu s kostelem, jemuž je věnována samostatná informační tabule na příslušném místě, je nejvýznamnější stavební památkou Řesanic někdejší šlechtické sídlo. Není vyloučeno, že to původní stálo ve 13. století právě poblíž kostela. Dodnes dochovaná tvrz se však nachází asi 200 m jižně od něj v nadmořské výšce 575 m. Jde o dva samostatné objekty – obytný palác podélného půdorysu (17,5 × 8 m) a podsklepenou černou kuchyni (7 × 7 m). Nejstarší konstrukce paláce lze klást na počátek 14. století. Ve druhé polovině 15. století, za Přibíka z Kadova, či spíše za jeho syna Vyntíře Řesanského, byla postavena kuchyně a obytné stavení přebudováno na reprezentační trojprostorový palác. Z něj nejspíše pochází velké dřevěné, plechem pobité a okované dveře, přenesené poději do kostela Všech svatých.
Roku 1534, kdy Řesanice získal Jan Strojetický ze Strojetic, je tvrz poprvé zmiňována v písemných pramenech. Janovi potomci a následovníci prováděli v průběhu 16. a 17. století další menší stavební úpravy. Po připojení Řesanic k Oselcům ztratila tvrz rezidenční funkci a na sklonku 18. století byla upravena na třípodlažní sýpku. Při tom rovněž došlo k zasypání příkopu, který tvořil zemní opevnění bývalého šlechtického sídla. Do prostoru mezi sýpkou a černou kuchyní byla v padesátých letech minulého století vestavěna drůbežárna, v devadesátých letech zase zbořená. V souvislosti s rekonstrukcí obou objektů z iniciativy majitele proběhl v letech 2004–2010 archeologický výzkum. Díky němu se podařilo upřesnit chronologii stavebního vývoje řesanického šlechtického sídla, byly zde zjištěny pozůstatky gotické interiérové a renesanční a barokní exteriérové výmalby. Pro zajímavost dodejme, že při výzkumu bylo mimo jiné zpracováno 1 923 kusů nalezené keramiky datované do 14. a 15. století.
Pod tvrzí stojí budovy bývalého panského dvora poprvé zmiňovaného roku 1534. Již v roce 1543 při něm fungoval pivovar. Po připojení Řesanic k Oselcům zůstal dvůr v provozu, ale pivovar byl zrušen. Hospody, které zásoboval zlatavým mokem, byly ve vsi dvě, v novější době pak ale již jen jedna, a to u Šampalíků (č. p. 1).
Významnou památkovou hodnotu mají Řesanice i z hlediska lidové architektury, kvůli čemuž byly roku 1995 zařazeny mezi vesnické památkové zóny. Zvláště dobře dochovaný soubor představuje domkářská a chalupnická enkláva ve svahu pod kostelem (č. p. 13–15, 42–43, 67). Dále je tu několik výrazově prostých stavení, většinou jen s nabílenými fasádami a nezdobenými trojúhelníkovými štíty (např. č. p. 9, 41). V některých usedlostech se dochovaly i roubené konstrukce (č. p. 12, 23). Charakter vsi a jejího okolí dotváří rovněž řada nově rekonstruovaných památek drobné sakrální architektury, z nichž stojí za zmínku především dvě výklenkové kapličky pocházející patrně z 19. století. Jedna stojí ve svahu pod kostelem, druhá u silnice na Polánku.
Severozápadně od vsi v lokalitě zvané Podřesanice se nachází bývalý mlýn. Stál zřejmě již roku 1543, kdy je zmiňován jistý Havel, mlynář. Později ho po několik generací provozovala rodina Nedbalů, z níž Matěj koupil mlýn roku 1776 od oselecké vrchnosti do dědičného pronájmu.
V okolí Řesanic se rovněž nachází větší množství rybníků. Existenci některých lze prokázat nejméně od počátků novověku. Roku 1543 jsou uváděny rybníky Strž, Hrozný, Horní a Dolní Sirotčí (dnes Velké a Malé Širočí), Jablonka, Čertův hrad a Nový (patrně dnešní Lukovec).

ŘESANICE – FILIÁLNÍ KOSTEL VŠECH SVATÝCH

Historie

Kostel Všech svatých se nachází na severovýchodním okraji vsi v nadmořské výšce 596 m. Tvoří tak nepřehlédnutelnou dominantu Řesanic i okolní krajiny. Místo, kde stojí, mělo zřejmě již dříve kultovní význam. Východně od kostela byl v roce 1930 učiněn archeologický nález slovanského hrobu z 11. století. Lze předpokládat, že v blízkosti kostela stálo nejstarší řesanické šlechtické sídlo, přenesené v 15. století o něco níže.
Architektonické články umožňují datovat výstavbu kostela do poloviny 13. století. První písemná zmínka o něm, již jako o farním, však pochází až z roku 1357, kdy byl k němu po smrti dosavadního faráře (plebána) Martina dosazen kněz Severin navržený Karlem starším, jeho synem Karlem mladším a Přibíkem a Vilémem z Řesanic. Patronát nad kostelem tedy vykonávali majitelé místního šlechtického statku, od jeho připojení k panství Oselce roku 1700 pak tamější vrchnost.
Jmění kostela nebylo patrně nijak velké, neboť v letech 1365–1399 odváděl do papežské pokladny pouze 6 kop grošů pololetního desátku. Ostatně ani farní obvod nebyl rozsáhlý. Tvořily ho jen Řesanice a Nová Ves. Až Vyntíř Řesanský z Kadova přikročil k rozšíření příjmů fary platem 3 a ½ kopy českých grošů, k čemuž obdržel svolení od krále Vladislava Jagellonského zvláštní listinou z 14. 11. 1512. V této době tedy byla fara zjevně obsazena, a to bezpochyby katolickým duchovním, neboť Vyntířův rod, který získal Řesanice již před husitskými válkami, se držel katolického vyznání. V dalších letech však již o církevní správě při řesanickém kostele nemáme zprávy. Po Bílé hoře sem pro nedostatek kněží nejspíše dojížděl farář z Kasejovic. Nejpozději krátce po polovině 17. století byla řesanická fara personálně spojena s farou v blízké Kotouni. K obnovení samostatné farnosti pak již nikdy nedošlo. Farním byl kotouňský kostel a řesanický se stal k němu filiálním. Mše se zde přestaly sloužit každý týden. V 19. století to bylo každou třetí neděli v měsíci, jinak docházeli místní věřící do Kotouně. Tam se také vedly matriky pokřtěných, oddaných a pohřbených (založeny roku 1662) a další písemnosti duchovní správy. Samostatný zůstal pouze hřbitov. Od roku 1999, kdy odešel na odpočinek poslední sídelní kotouňský farář P. František Paroubek, je farnost administrována takzvaně excurrendo, to jest dojíždějícím duchovním, z Kasejovic.

Architektura

Řesanický kostel vznikl kolem poloviny 13. století jako raně gotická stavba, na níž se ovšem uplatnily ještě pozdně románské prvky. Architektonické řešení ukazuje na vliv strakonické huti a není vyloučen ani podíl stavební huti pracující při pomuckém cisterciáckém klášteře. V době vrcholné gotiky došlo k úpravě oken lodi. Další stavební práce probíhaly na kostele v baroku (17.–18. století), jejich přesnou chronologii však neznáme. Byla přistavěna předsíň, věž zvýšena o jedno patro, prolomena nová okna v lodi a presbytáři a zaklenuta loď.
Kostel je jednolodní stavba s čtvercovým kněžištěm a hranolovou, 21,6 m vysokou věží přistavěnou k severozápadnímu koutu lodi. Na její jižní a západní straně se dochovala původní štěrbinová okénka, v posledním patře jsou čtyři půlkruhově zaklenutá okna. Stejný počet podobně řešených oken osvětluje loď kostela, při čemž na jižní straně jsou zdůrazněny vrcholně gotické tvary včetně pozůstatků kružby a na straně severní kamenné ostění románského charakteru. Na západní straně lodi se dochovalo okénko ve tvaru rozety, dnes však zakryté pultovou střechou předsíně.
Okna kněžiště mají různorodý charakter – na jižní straně gotický, na východní a severní straně jsou obloukovitě zaklenutá z doby baroka, při čemž u severního je stejně jako v lodi zdůrazněno románské ostění vyznačující původní tvar i polohu okna.
Do lodi se vstupuje bohatě profilovaným hrotitým ústupkovým portálem s vloženými válcovými sloupky s talířovými prstenci, který byl již v 19. století byl považován za velice krásný gotický architektonický prvek. Vchod zabezpečují masivní dřevěné dveře, na přední straně pobité plechem a okované, s dvěma zdobenými panty a kruhem na otevírání. Jsou datovány do pokročilého 15. století a uvažuje se, že byly do kostela přeneseny z nedaleko stojící tvrze. Menším hrotitým portálkem se vstupuje z podkruchtí do podvěží.
Kněžiště je sklenuto jedním polem křížové klenby bez žeber. Od lodi jej odděluje široký, půlkruhem zaklenutý triumfální oblouk pozdně románského charakteru. Loď má valenou klenbu s výsečemi a štukovým zrcadlem uprostřed, nasazenou na starší, možná ještě gotické konzoly.
Na západní straně lodi se nachází mohutná tribuna (empora) otevřená dvěma širokými hrotitými oblouky podpíranými uprostřed masivním válcovým pilířem a podklenutá dvěma poli křížové klenby. Dříve sloužila pravděpodobně pro místního šlechtice a jeho rodinu a byla zřejmě přístupná dřevěným venkovním schodištěm. V baroku zde byl zřízen hudební kůr (kruchta) s dřevěným zábradlím.
Zajímavou je také hřbitovní zeď středověkého původu ze skládaného lomového kamene. Na některých místech přesahuje na výšku 2 m a nachází se v ní celkem sedm zazděných otvorů, které v minulosti sloužily jako střílny umožňující aktivní obranu. Obranu pasivní pak zajišťovaly závory zabezpečující dveře do kostela. Kapsy pro jejich vložení se dochovaly jak v hlavním vchodu, tak ve vstupu do podvěží i ve dveřích do kněžiště. Vše potvrzuje kdysi obvyklou funkci kostelů jako opevněných bodů, které mohly chránit obyvatele vsi před nepřátelským útokem. Dnes je hřbitovní zeď průchozí pouze od jihu. Na severní straně se však nachází zazděný gotický portálek. V neznámé době byla na severovýchodní straně přistavěna kostnice.
Před vchodem na hřbitov je umístěn kříž, který věnovalo roku 1937 místní Sdružení katolické mládeže k 25 letům působení faráře Antonína Petra v kotouňské farnosti.
V roce 1993 proběhla celková rekonstrukce kostela, při níž byly mimo jiné odkryty původní architektonické články jako nárožní armatura (kvádrování), obrysy a ostění oken. Tím byl zdůrazněn středověký ráz, který činí řesanický kostel cennou architektonickou památkou v rámci širokého okolí. Nejnověji byla v roce 2014 provedena obnova fasády věže.

Vnitřní zařízení

Oproti stavu popisovanému například v inventáři z roku 1879 je dnes vnitřní vybavení kostela značně zredukováno. Důvod spočívá jednak v tom, že už se zde nekonají pravidelné církevní obřady, jednak bohužel i v tom, že sem po roce 1989 vícekrát zavítali zloději.
Kostel má čtyři oltáře – panelový hlavní s obrazem Všech svatých (prostor za oltářem přístupný dvěma vchody slouží jako sakristie), dva boční výklenkové, levý Panny Marie, pravý sv. Jana Evangelisty a při severní stěně ještě oltář Matky Boží Bolestné. První tři jsou rokokové a byly pořízeny patronem kostela Františkem Karlem Janovským z Janovic na Oselcích († 1766) a jeho manželkou Annou Antonií von Helversen († 1766), jak prozrazují jejich malované znaky na obou bočních oltářích. Původní sochy zde dnes nahrazují umělecky nehodnotné obrazy Srdce Panny Marie a Srdce Pána Ježíše.
Oltář Matky Boží Bolestné se sochou Piety byl pořízen roku 1920 z iniciativy faráře Antonína Petra na památku řesanických obětí první světové války. Podle návrhu prof. Stanislava Zálešáka z roku 1917 jej zhotovila Křesťanská akademie v Praze a na místě sestavila firma Jana Procházky z Příbrami. Požehnán byl 5. 9. 1920.
Kazatelna je rovněž rokokového původu a byla pravděpodobně pořízena společně s oltáři. Na kůru stojí varhany (pozitiv), které nejspíše nahradily starší nástroj popisovaný roku 1879 jako starý a značně opotřebovaný. Podle některých zpráv byly kolem roku 1900 zakoupeny z kaple sv. Michaela Archanděla v Dožicích, kam byly pořízeny asi roku 1803 a v roce 1896 nahrazeny novými. Opravovány byly roku 1922 Matějem Vunšem ze Sušice a roku 1937 Františkem Šurátem z Českých Budějovic na náklad řesanického Sdružení katolické mládeže.
V podlaze kostela se dochovalo čtrnáct vesměs žulových heraldických náhrobních kamenů řesanické šlechty z let 1463–1679. Sedm jich náleží Řesanským z Kadova, z toho jeden Vyntířovi († 1521), který učinil nadaci řesanické faře, tři desky Strojetickým ze Strojetic a vždy po jednom náhrobníku pak příslušníkům rodů ze Sulevic, Bechyňů z Lažan, Údrckých z Údrče a Příchovských z Příchovic.
Při rekonstrukci kostela v roce 1993 byly na stěnách lodi objeveny pozůstatky středověké figurální výmalby. V kněžišti a v triumfálním oblouku je zachována výmalba z roku 1913.
Na věži kostela visí pozdně gotický zvon, dříve zvaný „Starý“, zhotovený plzeňským zvonařem Janem Konvářem (doložen v letech 1471–1509). Má spodní průměr 81 cm, výšku 60 cm a hlavní tón C. Na plášti je vyobrazena polopostava sv. Jana Evangelisty a kolem koruny proveden nápis gotickou minuskulou. Býval zde ještě zvon „Mladý“ z roku 1760 od Víta Dietricha, zvonaře na Novém Městě pražském (spodní průměr 75 cm, výška 45 cm a hlavní tón d), darovaný do Řesanic z Kotouně náhradou za jiný zvon. Ten však byl spolu s umíráčkem zrekvírován roku 1942 pro válečné potřeby nacistické Třetí říše.

Autor textu: Mgr. Vladimír Červenka