Kostel sv.Jakuba

Tehdy byl majitelem Kasejovic pan Zdeslav, předek rodu, jehož erbovním znamením byla černá oslí hlava na zlatém štítu. Se Zdeslavem z Kasejovic se setkáváme prvně r. 1234 a následně ještě r. 1264. Právě toto datum je, ač mylně, tradičně považováno za datum první písemné zprávy o Kasejovicích. Pan Zdeslav se ale označuje Predikátem „de Kassihowicze“ již výše uvedeného r. 1234, což znamená, že tou dobou zde měl své sídlo a při něm muselo nutně existovat hospodářské zázemí v podobě osady. Sám její název předpokládá starší založení. Je odvozen od mužského jména Kasej či spíše Kašej (snad z latinského Cassius) a původně označoval obyvatele, Kašejovici = lidé Kašejovi, což se později transformovalo do podoby Kas(š)ejovice (ves lidí Kašejových). V historických pramenech žádný Kašej doložen není, lze však předpokládat, že šlo buď o kmenového náčelníka nebo lokátora (osoba vybraná k osazení nějaké lokality) z řad hradských správců, což datuje vznik osady nejpozději do 12. století.

Kostel zde však v této době pravděpodobně ještě nestál, pokud však jeho funkci neplnila již dříve nějaká prostá modlitebna, která vzala za své za časů Zdeslavových. Přihlédneme-li k časovému rozmezí, v němž se pan Zdeslav v pramenech objevuje, zdá se, že se k výstavbě kostela rozhodl až na sklonku života. Postavit boží stánek nabízelo kromě možnosti zajistit obyvatelům místa stabilní duchovní správu také příležitost se zviditelnit. Dokázat své křesťanské smýšlení, zanechat po sobě památku, prezentovat své bohatství, i to byly důvody proč se Zdeslav z Kasejovic rozhodl k této investici.

Tou dobou se již v našich zemích úspěšně rozvíjí nový moderní umělecký styl - gotika, přicházející k nám z Francie díky stavebním aktivitám cisterciáckého řádu. Ohniskem gotického umění byly u nás zprvu právě cisterciácké kláštery, z nichž se nový umělecký sloh paprskovitě šířil nejprve na klášterních panstvích a posléze i za jejich hranicemi. Na venkově (nešlo-li o lokality v okolí klášterů a královských hradů nebo měst) se ale ještě dlouho stavělo postaru - v duchu románském. Gotické prvky zde pronikaly podstatně pomaleji a často se objevují souběžně s románskými. Dostatečným příkladem tohoto splývání je pro náš kraj kostel Všech svatých v Řesanicích pocházející z poč. 2. pol. 13. století. Má krásný gotický ústupkový portál, okna kostela jsou však zaklenuta půlkruhem charakteristickým pro sloh románský. Pan Zdeslav z Kasejovic se každopádně rozhodl při výstavbě kostela pro sloh moderní. Stavět ve stylu moderním ale vyžadovalo odborné architekty, což samozřejmě také něco stálo. Podle vědeckého mínění zvolil pan Zdeslav stavitele pracující pro krále Přemysla II. v Písku a okolí. Důvodem bylo zajisté to, že se v okruhu panovníka pohyboval a měl tedy možnost se s činností tzv. zvíkovské stavební huti dobře obeznámit.

Pro stavbu bylo vybráno návrší na severním okraji Kasejovic v sousedství panského sídla, aby to šlechtický patron neměl do kostela příliš daleko. Jako stavebního materiálu bylo použito lomového kamene armovaného v nárožích mohutnými žulovými kvádry. Obdobně jako většina venkovských kostelů byl i kasejovický obehnán kamennou zídkou, která měla fortifikační funkci. Zkusme si představit, jak asi Kasejovice ve 2. pol. 13. stol. mohly vypadat. Tvořil je nevelký počet nepochybně dřevěných chalup soustředěných z obou stran dnešní silnice z Plzně do Českých Budějovic, osada samozřejmě zaujímala menší rozlohu než dnes. Severozápadně, poněkud stranou od vsi, stálo šlechtické sídlo a nedaleko od něj, také stranou vlastní osady, vznikl kostel. Vezmeme-li v úvahu, že postupným navážením se terén, na němž současné Kasejovice stojí, za staletí poněkud zvýšil (cca o 1,2 - 1,5 m), stál kdysi kostel i tvrz na výrazné vyvýšenině. V případě tvrze to dnes již tak patrné není, jelikož terénní pozůstatky, které po ní zbyly jsou dnes z velké části zastavěné. Kostel se však i dnes nachází poněkud výše nad úrovní náměstí a současná hřbitovní zeď patrně kopíruje, alespoň z přední části, původní zeď fortifikační.

Proč ale byly kostely na venkově opevňovány vysvětlím nyní. Jak jsem již předeslal, zástavba vsí byla dřevěná a nepochybuji o tom, že tomu tak bylo ve valné většině i s venkovskými panskými sídly (stavby tohoto druhu mívaly alespoň kamenné základy). Kostel byl tedy jedinou kamennou stavbou osady a v případě nouze mohl sloužit jako poslední útočiště jejích obyvatel. I prostá kamenná zídka stačila k tomu, aby se o ni v případě nebezpečí mohli obránci opřít. (pokračování příště)

Samozřejmě však nacházíme i kostely, jejichž opevnění bylo podstatně propracovanější a společně s hradební zdí jej tvořily i bašty, brány, palisáda apod. (Sedlčany, Velká Bíteš). Pevnostní význam měla v případě kasejovického kostela i věž, která vznikla současně s kostelem. Její fortifikační funkci prozrazují tři nad sebou umístěná střílnová okénka v západní stěně.

Samotná kostelní budova se od většiny svých dobových venkovských protějšků lišila jen většími rozměry. Její dispozice však byla podobná. Kostel tvořila plochostropá obdélná loď (14,30 x 10,65 m), k níž přiléhal na východní straně jednou odstupněný téměř čtvercový presbytář (kněžiště 6,13 x 5,80 m) oddělený od lodi mohutným triumfálním obloukem a sklenutý jedním polem křížové klenby. Klenební žebra jsou hranolová se zkosenými hranami a jejich přechod do stěn zajišťují konzoly dvojího druhu umístěné proti sobě úhlopříčně. Dvě jsou košovité a zdobí je dnes již nepříliš výrazný listový dekor. Druhé dvě konzoly mají pětiboký jehlancovitý tvar s trojúhelníkovými výžlabky v jednotlivých stěnách napodobujícími kružbovou výzdobu konzol ve zvíkovské hradní kapli. Klenba vrcholí kruhovým svorníkem s rostlinnou dekorací. Nejpůsobivějším pozůstatkem gotické výzdoby kostela však je bohatě profilovaný ústupkový portál hlavního vchodu se dvěma vloženými sloupky, jejichž hlavice jsou zdobeny révovými listy, které se podobají těm, jež dekorují košovité klenební konzoly v presbytáři.

Kostelní věž byla vetknuta do hmoty lodi v jejím jihozápadním nároží a chodilo se do ní přímo z kostela po dřevěném schodišti. Možná se zde nacházel i depozitář, v němž byly v případě nebezpečí uschovávány cennosti jako liturgické oděvy, náčiní, knihy apod. Poslední poschodí bylo vyhrazeno obranným účelům. Zde je též nutno podotknouti, že věž je dnes vyšší o jedno patro, které bylo přistavěno až r. 1892 v souvislosti s instalací hodinových ciferníků.

Vnitřní prostor kostela osvětlovala úzká vyšší hrotitá okna, kterými se do kostela dostalo více světla než malými a nízkými okny románskými situovanými navíc v silných zdech. Světlo hrálo v gotické architektuře velmi důležitou úlohu i v rovině symbolické. Sluneční paprsky sestupující shůry do chrámového prostoru měly ve věřících vyvolávat pocit mystičnosti liturgických obřadů. Jakoby Nejvyšší při bohoslužbě sestupoval skryt ve slunečním svitu přímo mezi své věrné a dotvrzoval tak, že je skutečně přítomen tam, kde se v jeho jménu shromáždí skupina věřících. Pravda však je, že tuto mystičnost sestupujícího světla lze sledovat spíše v monumentálních katedrálách a velkých městských kostelích než na venkově. Zde šlo spíše o tu praktickou stránku věci. Okna kasejovického kostela byla vesměs upravena v 18. století. Hlavně byla rozšířena, aby propouštěla světla ještě více. V presbytáři se z původních oken dochovalo pouze jediné, které však osvětlovalo půdní prostor a dnes je zvnějšku zakryto střechou upravenou do nynější podoby až v 19. století. Vlastní okna osvětlující kněžiště byla patrně tři a zazdili je při jeho rozšíření o postranní oratoře a při stavbě sakristie (o všech uvedených úpravách bude podrobně pojednáno na jiném místě). Do lodi vstupovalo světlo celkem pěti okny, v bočních stěnách vždy dvěma a v západní stěně jedním. Západní okno je dnes do dvou třetin vyzděno a postrádá hrotité sklenutí. Dochovaly se z něj ale tři pruty, které kdysi přecházely v kružbu. Další gotické okénko, tentokrát v charakteristickém gotickém tvaru jetelového trojlistu se nachází ve východním štítu lodi a obdobně jako okénko ve štítu presbyteria osvětlovalo půdní prostor. Střecha kostela měla šindelovou krytinu a na severní straně byla dotažena až k okraji střechy věže, aby ji chránila před větrem. Posledním architektonickým prvkem dochovaným z nejstarší stavební fáze kasejovického kostela je drobná fiála s kytkou korunující západní štít lodi.

Gotický sloh ovlivnil významně i kostelní interiér. Zatímco v kostelích románských, obzvláště rotundách se z prostorových důvodů odehrávala bohoslužba spíše ve stylu starokřesťanských období, kdy byl celebrující kněz věřícími obklopen (alespoň do půlkruhu), vykazují kostely gotické prostřednictvím triumfálního oblouku jasnou hranici mezi prostorem určeným pro kněze (kněžiště, presbytář) a prostorem pro věřící (loď). Oddělení kněze od věřících bylo výrazem postupné emancipace církve vůči světské moci a posilování vlivu duchovenstva na věřící. Kromě triumfálního oblouku rozdělovala kostel také dobře známá dřevěná mřížka, kterou sice budou zajisté pamatovat příslušníci starší generace, ale kterou bychom dnes v kostele nenašli. Mřížka byla totiž odstraněna v souvislosti s reformou obřadu po II. vatikánském koncilu (1962 - 1965). Centrem presbytáře byl samozřejmě oltář. Ten měl v gotice podobu tzv. archvy (křídlový oltář). Na kamennou mensu nasedala dřevěná predela, často malířsky zdobená a na ní spočívala hlavní část oltáře - skříň, která se dala zavírat dvoukřídlými z obou stran malovanými dvířky. Vnitřek skříně vyplňovala opět malba nebo plastika. Oltář vrcholil zpravidla trojúhelníkovým štítovým nástavcem zdobeným fiálami. U oláře se odehrávaly hlavní liturgické úkony a kněz, jak je všeobecně známo je vykonával zády k lidu. Po reformě obřadu v 60. letech se církev opětovně vrátila k „lidovějšímu“ a původnějšímu způsobu celebrace čelem k lidu a k tomu byl do kostela intaslován obětní stůl. Křídlové oltáře však postrádaly svatostánek, jak jej známe z oltářů barokních a rokokových. K uschování ciboria (schránka na hostie v podobě kalicha) a monstrance sloužilo tzv. sanktuarium. Šlo o uzavíratelný výklenek ve stěně vlevo od oltáře, s uměleckým kamenickým orámováním. Pokud mělo podobu přístěnného věžovitého útvaru nazýváme jej pastoforium.

Prostor presbytáře se dělil pomyslně na tzv. evagelijní (levou) a epištolní (pravou) stranu. Označení pochází ze starší praxe, kdy se vpravo od oltáře četla epištola (čtení z listu sv. apoštolů), vlevo pak kněz předčítal evangelium. Čtení, evangelium a kázání (homilie) byly jediné části mše, které se z pochopitelných důvodů odehrávaly v národním jazyce, zatímco všechny ostatní mešní obřady byly doprovázeny latinou. I tato praxe byla změněna až při zmiňované reformě obřadu. Oslovit účinně všechny věřící v kostele kázáním nebylo co se akustiky týče nejjednodušší. Ne každý kněz měl natolik silný hlas, aby byl slyšet až do posledních lavic, a proto za účelem lepšího šíření zvuku vznikly v kostelích kazatelny. Podle starých vyobrazení to bývaly původně jen jakési vyvýšené ohrádky stlučené z prken a bez jakékoli umělecké ozdoby. Ze zvýšeného místa se hlas kněze podstatně lépe šířil do prostoru a kněz sám zde, co by vykladač evangelia, působil dojmem prostředníka mezi Bohem a lidmi.

Nezřídka se v kostelích setkáváme také s freskovou výzdobou, ať už ve fragmentech nebo ve větším rozsahu jako je tomu v např. kostele sv. Václava ve Žďáru u Blovic. V našem kostele podle slov kasejovického, poté blatenského a významného regionálního historika J. P. Hilleho fresková výzdoba bývala také a její fragmenty bylo možno vidět ještě v 19. století. Časté bílení kostela ale postupně zakrylo i tyto fragmenty a doposud nebyl proveden žádný průzkum, který by existenci fresek potvrdil. Fresková dekorace měla, jak už to bylo dobrým zvykem opět dvojí funkci - praktickou a ideologickou. Praktická funkce spočívala v zateplení kamenných stěn kostela, z hlediska ideologického hovoříme o tzv. bibli chudých. Naprostá většina věřících byla v této době negramotných a obrazová forma vyjádření staro a novozákonních témat pro ně byla přijatelnější. Navíc fresková výzdoba stěn kostela měla své zákonitosti při kladení námětů, a to jí dodávalo patřičnou dramatičnost i monumentálnost. Znázornění posledního soudu, kde se ďáblové v nejrůznějších nestvůrných podobách zmocňovali duší špatných křesťanů a podrobovali je pekelným mukám, stejně jako představa vítězného soudícího Krista měly na psychiku věřících zajisté hluboký dopad.

Kostel ale kromě prostých věřících navštěvoval také farní patron. Pro něj a jeho rodinu bylo v kostele určeno speciální místo, aby bylo hned na první pohled vidět jeho společenské postavení i patronátní pravomoc. Nejčastěji byla pro vrchnost určena tribuna (empora, oratoř), která se nacházela v místě, kde je dnes situován hudební kůr. Pokud stálo vrchnostenské sídlo v těsné blízkosti kostela býval průchod na tribunu zajištěn krytým spojovacím ochozem umístěným v úrovni prvního poschodí. Kromě pohodlného přesunu do kostela mělo toto opatření i fortifikační funkci. Šlechtic s rodinou i další osazenstvo panského sídla se tudy mohlo při nepřátelském přepadu rychle odebrat do úkrytu v kostele a ochoz mohl být stržen. Kasejovická tvrz se ale od kostela nacházela ve větší vzdálenosti, než aby bylo možno ji nějak s kostelem propojit. A ani v kostele není žádný náznak po existenci panské tribuny. Současný hudební kůr byl zřízen až v pozdější době a navíc je kompletně zhotoven ze dřeva. Částečně se opírá o zdivo věže a je zpevněn masivním dřevěným hranolovým trámem.Celý kůr je zespodu opatřen silnou vrstvou omítky. Pokud by zde někdy empora byla, nikdo by se nenamáhal s jejím rozebráním a výstavbou kruchty, jejíž funkci by tribuna automaticky převzala.

V případě absence panské tribuny bylo pro patrona vyhraženo místo přímo v kněžišti, kde při stěnách stály tzv. chórové lavice (stally). S takovými lavicemi se setkáváme nejčastěji v katedrálách, klášterních a v některých městských kostelích, kde bývaly určeny pro kapitulní kanovníky, řeholní komunitu či městskou radu

Kasejovický kostel je zasvěcen sv. Jakubovi, a proto by nebylo od věci věnovat také několik následujících řádek tomuto světci a zasvěcování (patrociniu) kostelu vůbec.

Jakub starší, nesprávně též často označován jako „větší“ byl synem rybáře Zebedea a Salome. Patřil k okruhu nejbližších Kristových spolupracovníků (apoštolů) a společně s bratrem Janem (Evangelistou) byl jeho nejoblíbenějším učedníkem. Své přízvisko získal kvůli odlišení od apoštola Jakuba, syna Alfeova, který byl označován jako mladší. Mělo tedy souvislost s chronol. věkem obou mužů. V latinských textech byl pojem „starší“ překládán jako „maior“ nebo „maior aetate“ (starší, starší věkem). Slovo „maior“ ale znamená v latině i „větší“ a odtud pochází nepřesná interpretace termínu.

Po Ježíšově popravě působil Jakub v Jeruzalémě a Samařsku, kde šířil filosofické a teologické myšlenky svého učitele. Jako první z apoštolů položil za Krista svůj život. Na příkaz místodržitele Heroda Agrippy byl kolem Velikonoc r. 44 v Jeruzalémě sťat. Jakubovy ostatky byly uloženy původně v Jeruzalémě, odkud se dostaly kol. r. 70 na Sinaj a zde setrvaly až do 8. století. Poté byly přeneseny do Španělska a uloženy na místě, které bylo pojmenováno Santiago (San Diego = sv. Jakub) de Compostela. Nad Jakubovým hrobem vznikl chrám vysvěcený r. 816, který je dodnes cílem četných a slavných poutí. Po celý středověk i později navštěvovali Santiago poutníci z celé Evropy, mezi nimiž nechyběl ani pan Jaroslav Lev z Rožmitálu a Blatné, který v 1. 1465—1467 ve službách Jiříka z Poděbrad podnikl se svým doprovodem diplomatickou cestu po zemích západní Evropy. Sv. Jakub starší je znám hlavně jako ochránce poutníků a zemský patron Španělska, kde je uctíván také jako patron válečníků, kdysi bojujících proti Maurům.

Kostelní partocinium nebylo nikdy vybíráno náhodně, ačkoli ne vždy můžeme proniknout k důvodům, proč ten či onen kostel je zasvěcen právě tomu či onomu světci. Život středověkých lidí byl těsně spjat s vírou v pomoc nadpřirozených sil. Zasvěcení kostela mohlo být tudíž ovlivněno např. nějakou osudovou událostí v životě fundátora. Třeba jej napadla divá zvěř a on svůj život svěřil nějakému světci, kterému na důkaz díků zasvětil svou soukromou kapli, když na jeho přímluvu vyvázl živý a bez zranění. Nezřídka navazovalo patrocinium na starší pohanské tradice. Tak např. jeden z kostelů v Dobrši stojí údajně na místě, kde se kdysi nacházelo obětiště boha hromu a blesku. Majitel pozemku zde vystavěl obětiště křesťanské, poněvadž obyvatelé kraje byli zvyklí sem od pradávna chodit za kultovními účely. Boha hromu pak nahradili sv. Jan a Pavel, uctívaní v katolické církvi jako ochránci proti bouřce. Bez jakékoli zaujatosti je třeba zdůraznit, že při christianizaci našich zemí a nejen jich to nebyla katolická církev, která měla hlavní slovo v záležitostech uctívání nadpřirozeného, ale právě pohanská tradice. Mnoho starých pohanských zvyků dodnes koloruje nejvýznamnější svátky církevního roku - Velikonoce a Vánoce. I řada pověr, které nás dodnes provázejí má svůj základ v dobách předkřesťanských. Církev se nutně musela přizpůsobit starším tradicím, aby mohla postupně provést větší či menší změnu v mentalitě budoucích věřících. Jakékoli razantní pokusy 
o okamžitou přeměnu byly, jak dokazuje řada příkladů z dějin, předem odsouzeny 
k neúspěchu.

Ale abychom se vrátili zpátky ke kasejovickému kostelu, jaký byl důvod jeho zasvěcení sv. Jakubovi nevíme. Existuje ale domněnka, že se tak stalo v souvislosti s těžbou a rýžováním zlata na Kasejovicku, neboť sv. Jakub byl uctíván i jako patron horníků. Obdobně i oba hlavní kostely v nejvýznamnějším českém horním městě Kutné Hoře jsou zasvěceny ochráncům důlní činnosti—sv. Jakubovi a sv. Barboře.